Rozvoj snowboardingu pod taktovkou lyžařů
Aby se mohl snowboarding ucházet o své místo na olympiádě, bylo nutné jej nejdříve profesionalizovat. Koncem 80. let a začátkem 90. let se proto začaly konat první profesionální světové poháry a mistrovství světa. Snowboardisté se také začali sdružovat do organizací, jako byly například Severoamerická snowboardová asociace (NASA) a Federace pro organizaci snowboardingu v Evropě (SEA). Tyto organizace koordinovaly závody, spolupracovaly s novináři i sponzory a pečovaly o rozvoj snowboardingu. Na počátku 90. let se o snowboarding začala více zajímat i Mezinárodní lyžařská federace (FIS). Díky předchozím zkušenostem a silnému postavení začala FIS pořádat vlastní Světové snowboardingové poháry i národní soutěže. Lyžařská federace postupem času zastřešila snowboarding na celosvětové úrovni a byla to právě ona, kdo vyjednával s mezinárodním olympijským výborem o vstupu „prknařů“ na olympiádu.
Snowboarding se představuje v Lillehammeru 1994
Díky tlaku lyžařské federace se nakonec podařilo zařadit snowboarding jako ukázkový sport na olympijské hry v Lillehammeru v roce 1994. Jízda na prkně okamžitě získala velkou diváckou pozornost, a proto olympijský výbor už v roce 1995 rozhodl o oficiálním zařazení snowboardingu na další olympiádu. Protože s olympijským výborem jednala lyžařská federace, dostala výhradní právo pro nominace jezdců na olympiádu. „Monopol lyžařské federace se však mnoha snowboardistům, kteří byli organizovaní ve vlastní snowboardingové asociaci, nelíbil a těžce ho nesli. Ze snowboardingu se pod taktovkou lyžařů a jejich regulí vytratila pohodovost a radost z ničím neomezené jízdy. Hodně snowboardistů proto start na olympiádě vnitřně řešilo,“ dodává Milan Kubaczka, nadšený snowboardista a provozovatel jednoho z největších e-shopů se snowboardovým vybavením Blackcomb.cz.
První „snowboardová“ olympiáda v Naganu: Bojkot favorita na zlato
Na olympiádě v Naganu nastoupili snowboardisté ve dvou disciplínách: obřím slalomu a jízdě v U-rampě (half-pipe). Účast snowboardových hvězd však v Naganu kvůli požadavkům FIS na kvalifikaci nebyla stoprocentní. Hry bojkotoval například Terje Haakonsen, žhavý favorit na zlatou medaili, který kvůli netransparentnímu přístupu přirovnal olympijský výbor k mafii. Haakonsen se totiž nechtěl stát „chodícím logem a vlajkonošem v uniformě“. Haakonsena následovali někteří další špičkoví jezdci, kterým vadil důraz na výkon, dril a komerčnost, což se neslučovalo s životním stylem a hravostí, jež je snowboardingu vlastní. Problémům s FIS se nevyhnuli ani čeští snowboardisté. I když mělo Česko kvalitního reprezentanta Martina Černíka, ten se nakonec olympiády účastnit nemohl, protože neměl „vyjeto“ dostatek bodů v závodech FIS.
Skandály v Naganu: Marihuana a zničený hotel
Snowboardové disciplíny nakonec zaznamenaly na olympiádě nebývalý divácký úspěch, a to i přes dopingový skandál zlatého vítěze na slalomu Rebagliatiho. Ten získal zlatou medaili, která mu ale byla po pozitivním dopingovém testu na marihuanu (THC) odebrána. Závodník se hájil tím, že látka THC se mu dostala do krve po vdechnutí na jistém večírku a sám aktivně marihuanu nekouřil. Nezávislá komise nakonec Rebagliatimu medaili vrátila s dovětkem, že látka neměla na jeho výkon stimulační dopady. O rozruch se postaral i rakouský jezdec, který po večírku na olympiádě způsobil na hotelu tak velkou škodu, že přisel o akreditaci. Perličkou pro všechny zúčastněné snowboardisty byl i fakt, že se závody jely na sjezdovkách, na kterých byl do té doby v Japonsku vstup na snowboardu přísně zakázán.
Od Salt Lake city (2002) po Soči (2014): Premiéru paralelního obřího slalomu sledovala třetina Ameriky
Během následujících olympiád přibyly mezi olympijské disciplíny další snowboardové styly. V roce 2002 měl na olympiádě v Salt Lake City premiéru paralelní obří slalom. Opět se potvrdilo, že jízda na prkně diváky láká. Podle průzkumu Leisure Trends sledovala například závody v U-rampě třetina Američanů, tedy přes 90 miliónu diváků. O čtyři roky později v Turíně se pak mezi olympijské disciplíny zařadil i snowboardcross.
Za završení cesty snowboardingu mezi respektované a oblíbené olympijské sporty lze pak jednoznačně považovat hry ve Vancouveru 2010. Zde totiž snowboarding hrál jednu z hlavních rolí přímo na otevíracím ceremoniálu. Snowboardová uvítací show byla navíc ukončena skokem snowboardisty skrz jeden z obřích olympijských kruhů, který v televizi užasle sledovaly stovky milionů diváků po celém světě. Mimochodem, spor snowboardistů s lyžaři se projevil i ve Vancouveru. I když FIS postupně uvolňovala pravidla (jezdci si například mohli vybrat hudbu, která bude puštěna při jejich výkonu), pokračovaly drobné rozepře dál. „Například americká snowboardová reprezentace v roce 2010 odmítla nosit oficiální soutěžní oblečení. Místo něj oblékli američtí jezdci na soutěže voděodolné pohodlné džíny. Ty se staly po olympiádě prodejním trhákem,“ dodává Kubaczka s tím, že vztahy snowboardistů s FIS jsou dnes určitě lepší než na počátku 90. let.
Na olympiádě v Soči v roce 2014 se pak na programu objevilo 10 snowboardových závodů v mužské i ženské variantě: paralelní slalom, paralelní obří slalom, snowboardcross, slopestyle a závody v U-rampě. Snowboarding má tedy do dalších zimních olympiád příjemně našlápnuto.
