S rozvojem technického pokroku se začal rozvíjet i obor zvaný elektrotechnika a z počátečních pokusů, předávat informace zvukovou cestou, se začaly vynořovat snahy přidat k tomu také obraz.
Zpočátku to byl obraz nedokonalý a nebyla možnost jej přenášet na velké vzdálenosti. Také počet řádků, ze kterých se přenášený obraz skládá, byl malý¨a obraz byl nedokonalý. To se změnilo s vynálezem tzv. ionoskopu. Jedná se o elektronku, která pro vytváření obrazu využívala metody snímání jednotlivých bodů elektronovým paprskem, za použití vychylovacích cívek.. Elektronový paprsek snímal body jako náboje z destičky, kterou pokrývaly rozptýlené částečky mozaiky. Tato destička se nacházela v trubici a opticky se zobrazoval snímaný obraz. Vysoká citlivost tohoto zařízení umožňovala přenos velmi kvalitního obrazu. Vzhledem k citlivosti této techniky však bylo bodů příliš velké množství a k jejich přenosu již nestačily rozhlasové vlny. Proto se začaly využívat vlnové rozsahy nad 30 MHz. Současně bylo třeba i upravit televizní přijímače, kde byla využita Braunova trubice, což je obrazovka s elektrostatickým vychylováním. Nipkowův kotouč, který stál na počátcích televizního přenosu se stal minulostí.
Rozvojem televizního vysílání se začaly intenzivně zabývat ve Francii a v Německu, v USA a v Anglii, později též v Sovětském svazu. Například v Německu a ve Francii se již od roku 1935 vysílal obraz o 180 řádcích s třicetipěti obrázky za sekundu o velikosti 26 x 20cm. V roce 1936 došlo k vysílání prvního přímého televizního přenosu z Olympijských her v Berlíně. V roce 1939 zde byl již použit obraz, který se skládal z 441 řádků a padesáti půlsmínků za sekundu.
Vývoj pokračoval i ve Spojených státech, v roce 1938 začal v Sovětském svazu. V Anglii bylo zahájeno vysílání v listopadu 1936 a byl použit zvuk s amplitudovou modulací. Tato metoda byla zachována až do osmdesátých let v celé Evropě.
Vývoj televize i vysílání přerušila v Evropě druhá světová válka, kdy se vysílalo prakticky jen v Německu až do doby, kdy byl, na jejím konci zničen vysílač. Tehdy se pro omezený počet přijímačů přešlo na kabelové vysílání.
Po skončení války vývoj pokračoval, zdokonaloval se přenášený obraz, vysílače, televizní technika, zvyšoval se počet lidí, kteří vlastnili televizní přístroje.
V naší zemi bylo za války zřízeno nacisty výzkumné a vývojové středisko „ Televid“, které se zabývalo rozvojem televize a působilo v Dolní Smržovce u Tanvaldu, nedaleko Jablonce nad Nisou. Po válce zde bylo možno využít zbylé zařízení, které zde Němci zanechali a zůstalo i několik odborníků, kteří mohli v práci pokračovat.
Počátkem prosince 1945 však byla práce přerušena a zařízení převezeno do Sovětského svazu. U nás od ledna 1946 pokračoval vývoj v institutu při Vojenském technickém muzeu v budovách v bývalém zařízení v Tanvaldě. 4. července 1948 bylo provedeno zkušební vysílání při Všesokolském sjezdu, kdy bylo po Praze rozmístěno několik přijímačů propojených kabelovým vedením a jeden byl umístěn ve vzdálenosti 105 km až v Krkonoších. Obraz i na vzdáleném přijímači měl nečekaně dobrou kvalitu.
První oficiální vysílání byl zahájeno 1. května 1953 z televizního studia ve Vladislavově ulici. Vysílač umístěný na Petříně pocházel z Tesly Strašnice a pokryl signálem Prahu a její okolí. Postupně se začaly budovat vysílače i v dalších městech a v září 1961 již dosáhl počet televizních koncesionářů 1 milionu.
9. května 1973 byl poprvé vysílán v České republice barevný signál, a postupně se začal rozšiřoval i počet programů.
Elektronika a informatika tak pronikla do našich domácností a my jsem si na tyto vymoženosti rychle zvykli. V současné době, kdy již není třeba stát fronty na získání televizního přijímače a vynález se stal dostupným širokým vrstvám obyvatel, jsem se začali zabývat spíše jeho kvalitou, spotřebou energie a možnostmi dalšího využití. A jak je vidět, tyto možnosti nejsou malé a televizní vysílání má svoji budoucnost.
