„Po většinu mládí jsem měl pocit, jako bych stál zády u zdi…Blues je jeden muž a jeho kytara proti celýmu světu… Záleželo jen na jednom chlápkovi, který je úplně sám a nemá na výběr – musí zpívat a hrát, aby utišil bolest. To rezonovalo s pocity v celé řadě situací mého života.“
S tímto pocitem se Eric Clapton svěřil v jednom z rozhovorů a přesně tak taky jedna z posledních žijících hudebních legend 20. století většinu své kariéry žila. S neustálým překonáváním problémů a především sebe sama. Clapton byl na jedné straně nejistý, na druhé bezohledný suverén. V první řadě ovšem geniální umělec s hvězdným potenciálem.
Kniha britského novináře a spisovatele Paula Scotta zůstává v žánru biografie. Přestože Claptonovým fanouškům poskytuje vysvětlení jeho hudebních proměn a rozebírá vlivy a inspirace, nepřechází do muzikologické studie nebo těžkopádné analýzy. Naopak, působí spíš jako filmový scénář, který nás poctivě ale svižně provede na více než třech stech stranách i zcela neznámými zákoutími Claptonova života.
Titul „Motherless Child“ odkazuje ke Claptonovu oblíbenému spirituálu, jeho vlastnímu dětství bez matky i pocitu člověka bloumajícího světem bez záchytného bodu.
V dětství, které trávil v britském Ripley, byl Eric Clapton tichý, klidný a nadprůměrný student. To se změnilo po té, co náznaky z jeho okolí dostaly smysl, a zjistil, že ve skutečnosti ho vychovávají prarodiče. Matka, která ho v 16 letech odložila, založila novou rodinu a ani do budoucna s ním nepočítala. Po problematické etapě se ale Claptonovi podařilo přestoupit na školu pro talentované děti. První kytaru měl ve 13, první kapelu v 17 letech.
Z nejistého hocha se stává „frajer“ s kytarou. Kromě bluesových desek si zakládá na snech o dokonalém vzhledu. Vliv prvního se později projeví v interpretaci odkazující na černošskou hudbu a charakteristickými dlouhými, houslovými tóny (prý mu vysloužily přezdívku Slowhand, možná za ní ale stojí jen pomalé vyměňování strun). Záliba v druhém z něj udělá hudebníka od hlavy k patě oblečeného u Giorgia Armaniho.
Clapton začínal v sedmnácti s napodobováním kytarové hry starých bluesmanů - Roberta Johnsona („Od chvíle, kdy jsem uslyšel Johnsonovu hudbu, se všechno ostatní, co jsem znal, zdálo jakoby nakašírované do nějaké výlohy.“) nebo Muddy Waterse. Kariéru profesionálního hudebníka zahájil s kultovní kapelou The Yardbirds. Později se připojil k Bluesbreakers vedeným britskou bluesovou ikonou Johnem Mayallem. V roce 1966 spoluzaložil skupinu Cream. Existovala sice jen dva roky, nesmazatelně se však zapsala do rockové historie.
Spolupracoval i s jinými kapelami, ale od roku 1970 se věnuje sólové dráze, kterou mu skvěle otevírá hit „Layla“.
Do povědomí mas plně vstoupil Eric Clapton koncertem Live Aid v roce 1985.
Za obrazem bluesmana odhaluje v nové biografii Paul Scott Erica Claptona nejen jako geniálního hudebníka, ale také jako muže závislého na drogách, alkoholu a sexu, který jen zázrakem přežil svůj sebezničující temperament. Ve svém nejhorším období potřeboval k tomu, aby mohl fungovat, heroin, kokain, léky proti bolesti a dvě láhve vodky denně. Když se mu na začátku 70. let podařilo zbavit závislosti na heroinu, vypěstoval si silný alkoholový návyk. S tím skoncoval až v devadesátých letech. Tehdy také vzniká, po tragické smrti syna Conora, píseň „Tears in Heaven“.
V únoru 1998, Eric oznámil otevření Crossroads Centre, rehabilitačního zařízení pro zneužívání drog a alkoholu na karibském ostrově Antigua.
Ani po té, co se mu podařilo skoncovat se závislostí na drogách, se Ericu Claptonovi nepodařilo kontrolovat své vztahy nebo spíše sexuální dobrodružství. Hudebníkův celoživotní fanoušek Paul Scott v biografii nesklouzává k lacinému bulváru, přestože tak může znít už jen ukázka z dlouhého výčtu žen Claptonova života: herečka Sharon Stone, supermodelka Christy Turlington a otázkou zůstává, jak daleko došlo vzájemné zaujetí s princeznou Dianou. Velkou romanci prožil Clapton s modelkou a později hudebnicí a první dámou Francie Carlou Bruni. Dokonce tak velkou, že dalšího velkého rockového proutníka Micka Jaggera prosil, aby mu jí nepřebíral, že je zamilovaný. Marně. Pro úplnost jen uveďme, že stejnou situaci, ale na té méně charakterní straně zažil Eric Clapton o mnoho let dříve, kdy přebral Pattie Boydovou Georgi Harrisonovi.
I přes mnohé nereprezentativní detaily Claptonova života napsal Paul Scott jeho biografii nejen s hlubokou erudicí, ale i respektem.
Jednasedmdesátiletý kytarový génius má výsostné místo mezi nejúspěšnějšími kytaristy všech dob a zásadně ovlivnil vývoj rockové hudby zejména v 60. a 70. letech.
Když dal v roce 2011 do charitativní dražby své hudební vybavení, včetně sedmdesátky kytar, ocitla se na seznamu nabízených položek i „Brownie“, Stratocaster z roku 1956 v provedení tobacco sunburst. Právě na ní hrál „Laylu“. Jak čteme ve Scottově knize: „když kytaru přinesli, povstalo všech zhruba 800 lidí, hlavně mužů, v aukční místnosti a spontánně se kytaře uklonili na znamení úcty k nástroji. „Brownie“ v pouzdru s nápisem Derek and the Dominos měla odhadní hodnotu 80 000 až 100 000 $. Nakonec se prodala za 497 000 $.“
V průběhu své kariéry osciluje Eric Clapton mezi blues, rockem i kultivovaným popem.
Jako jediný hudebník byl třikrát uveden do Rock & rollové síně slávy. Je také držitelem 18 cen Grammy.
Česká biografie vychází rok po anglickém originálu, vydaném ke Claptonovým sedmdesátinám, a krátce před tím, než britský hudebník představí své 23. studiové album. Deska „I Still Do“ by měla vyjít 20. května 2016.
Paul Scott: Eric Clapton. „Motherless Child“. Biografie.
Z anglického originálu „Motherless Child. The Definitive Biography of Eric Clapton“ přeložila Bianca Bellová.
První vydání, vázaná kniha, 312 stran, 398 Kč.
V edici Klobouk dolů vydává v roce 2016 nakladatelství 65. pole.
http://www.65pole.cz/clanky/210-eric-clapton-motherless-child-biografie
ukázka:
Drogy ale nebyly tím jediným, co Eric okoukal od Beatles. Veden jejich příkladem si najal dva nizozemské umělce usazené v Londýně – Simona Posthumu a Marijke Kogerovou, známé pod společným jménem The Fool. Ti pro Beatles vyzdobili obrovskou freskou jejich první obchod zvaný Apple Boutique na Baker Street. Eric si od nich nechal na kytaru Gibson SG 1964 namalovat obrázek andělíčka s trianglem v křiklavých reflexních barvách.
Měsíc po prvním výletu do New Yorku se Eric, Jack a Ginger vrátili, aby ve studiu nahráli další album. Tentokrát je Stigwood ubytoval v mnohem spořádanějším hotelu Drake na Park Avenue, který kapela dokonale využila. U pokojové služby si naobjednávali spousty jídla, v Erikově pokoji rozbili televizi, honili se v noci po chodbách hotelu a schovávali se v prádelních vozících.
Nové album Disraeli Gears, pojmenované podle přeřeku jednoho z bedňáků, když mluvil o přehazovačce na závodním kole, konečně potvrdilo pověst Cream coby superskupiny na obou březích Atlantiku. A Eric jednou provždy vystoupil ze stínu Jacka Bruce. Teď, když měl Cream v New Yorku, mohl totiž Ahmet Ertegun
rozhodovat. Instruoval nového nadějného producenta, osmadvacetiletého Newyorčana Felixe Pappalardiho a jeho zvukaře Toma Dowda, aby umožnili Erikovi vyniknout tak, jak si zasloužil. Dowd se v budoucnu stal zásadní postavou Erikovy kariéry. Ovládal páčky mixážního pultu na nahrávkách každého, kdo něco znamenal v blues, jazzu či Motown, včetně Raye Charlese, Charlie Parkera, Johna Coltranea, Modern Jazz Quartetu, Bookera T and The MGs, The Drifters, Coasters, Allman Brothers, Otise Reddinga či Arethy Franklinové.
