Odhlédneme-li od toho, že hudební biografie nejsou v českém průmyslu těžkého kovu zrovna běžným jevem, najdeme ještě jeden důvod, proč bylo vydání „Revoltikonu“ tolik očekávanou událostí.
Na poli deathmetalovém byla totiž až dosud podobná záležitost víceméně utopií, pročež se spisovatelská prvotina Bronislava Kovaříka, námi všemi důvěrné zvaného „Bruno“, stává v těchto místech stejným průkopníkem, jakým byli v tuzemsku i KRABATHOR před nějakými pětadvaceti léty. A je fakt, že to (už samo o sobě) s sebou prostě musí přinášet jistá očekávání.
Bruno spisovatel jim kráčí vstříc v ústrety bez ostychu a zbytečného respektu. Proč také jinak, když se nakonec ukáže, že z jeho autorské dílny vzešlo literární dílo nesmírně poutavé a čtivé. Pravda, zároveň také dílo víceméně oddechové, ale to už z podstaty věci bylo předem jasné a nenašel se snad (pevně doufám) nikdo, kdo by od tohoto debutu očekával zrod nového Hemingwaye a chtěl na to konto kritizovat Brunův sloh. Ten zaujme především svou srozumitelností, jednoduchostí a pak také často užívanými střípky ironie a vtipu, který je podle všeho autorovi velmi vlastní. Ale to knize jen přidává na barevnosti (ehm, tedy přestože je černobílá).
Vždycky mě bavily životopisy, už od dětství jsem hltal hlavně ty sportovní, osudy Zdeňka Nehody, Antonína Panenky, Františka Pospíšila, Honzy Bergera či Vladimíra Růžičky jsem přečetl několikrát a nejraději jsem měl Můj dres číslo 1 od Ivo Viktora. Sport pak v mých koníčcích doplnila muzika, ale autobiografických knížek tuzemských metalových muzikantů jsem si příliš neužil. Zatím se objevila... jedna, a to se ještě jedná spíše o historii skupiny RHODIAN z pera jejího předáka Olase, která vyšla v nákladu asi 50 kusů.
Teď to konečně rozsekl Bruno. Člověk, který toho s metalem asi zažil nejvíc ze všech našich metalistů, hlavně s KRABATHOREM projel kus světa a svého času o tom referoval v různých časopisech, dnes žel dávno nevycházejících. Ač jsem se historií KRABAT(H)ORU v roce 2010 co nejpodrobněji zabýval a studoval všechny (mně) dostupné materiály (výsledek jste si mohli přečíst ve třech Pařátech), na Brunovy zápisky jsem byl natěšený od chvíle, kdy se objevily informace, že knihu chystá.
První, co mě potěšilo, když jsem Revoltikon v den vydání držel v ruce, bylo kvalitní provedení – pevná vazba, velký formát, spousta fotografií... Na první pohled paráda. A na druhý taky. Hned z Předmluvy je zřejmé, že to bude stát za to; na mysli mám sloh, který je čtivý a vtipný už v té Předmluvě a na následujících stránkách rovněž, občas i díky využití hlášek z nesmrtelných filmů či parafrází jejich názvů coby názvů kapitol. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že se sem tam vloudila nějaká ta chybička, což se samozřejmě může stát každému, i dnešní noviny i časopisy jsou chyb plné, ale v případě knihy, věci trvalé hodnoty, by korektoři měli zasáhnout.
