Česká kuchyně je vyhlášená po celém světě. Sice se o ní říká, že na dnešní poměry je nezdravá a zbytečně kalorická, ale když cizinci nabídneme svíčkovou, knedlo-zelo nebo švestkové knedlíky s tvarohem, máme vždycky úspěch. Co je ale největším hitem české kuchyně, to bychom asi neuhodli. Je to pro nás obyčejný, obložený chlebíček.
Mají ho v každém bufetu, každou chvíli ho konzumujeme jako rychlý oběd a když máme přemýšlet, jak uctít návštěvu z ciziny, většinou na něj ani nevzpomeneme, jak nám připadá obyčejný. Zkuste ale na jednání se zahraničními podnikateli, kteří většinou už znají všechny druhy občerstvení, předložit mísu obložených chlebíčků a uvidíte sami. Jeho tradice sahá poměrně daleko do historie stejně jako třeba historie amerických hamburgerů nebo anglických sendvičů a souvisí, stejně jako ony, s nedostatkem času. Traduje se, že za jejich vznikem stojí sám císař Napoleon, který byl, asi stejně jako většina mužů, poměrně mlsný a požadoval rozmanitost nabízené stravy. Zároveň měl ale málo času a na bitevních polích mu předkládali většinou sendviče, které však byly uzavřené a on neviděl, čím jsou obložené. Proto nařídil, aby z nich byla odstraněna vrchní vrstva chleba, aby viděl, čím je chléb obložen a mohl si pořádně vybrat podle své chuti. Nevíme, jestli je tato historka věrohodná, ale určitě je docela zábavná.
Cesta českých chlebíčků se sice ještě v průběhu let několikrát změnila, ale nakonec v naší zemi zakotvila ve formě, která zůstala prakticky do dneška. Měnil se však obsah a to podle toho, kdo a v jaké době chlebíčky vyráběl.
Proslulí pražští lahůdkáři brzy zjistili, jak výhodné je chlebíčky vyrábět a prodávat a každý měl svoji specialitu. Kromě nám známé klasiky s vlašským salátem a šunkou se chlebíčky obkládaly například husími játry, lososem, lanýži, humry, sardinkami, hodně oblíbený byl uzený úhoř, kaviár, různé paštiky, využívaly se skoro všechny druhy zeleniny, sýry a nesměla chybět majonéza, pochopitelně pravá, domácí. Chlebíčky se v lahůdkářství objednávaly na různé oslavy, svatby a hostiny po desítkách nebo stovkách a podle toho, odkud a jaké byly se posuzoval i vkus a postavení hostitele.
Nejslavnější pražský lahůdkář Lippert na prodeji chlebíčků zbohatnul, stejně jako jeho konkurent Paukert, který svými chlebíčky zásoboval umělecký svět. Tuto firmu se podařilo obnovit po roce 1989 – dnes má prodejnu nedaleko Národního divadla. Někdy tam zajděte, abyste mohli posoudit, zda se zase vrací prvorepubliková kvalita a rozmanitost. Chlebíčky nevymizely ani po druhé světové válce, kdy se změnou režimu se změnil nebo lépe vymizel i společenský život. Také suroviny na tuto lahůdku byly jiné, šunku a lososa nahradily levné salámy a pomazánky vyráběné z toho, co se jinam nehodilo, se zdobením si už nikdo nedával tolik práce, ale fenomén zůstal přesto zachován a přetrval dosud. Dokonce se v té době paradoxně rozšířil, protože právě nedostatečný sortiment v obchodech nás přinutil, abychom zapojili svoji fantazii a začali s domácí výrobou, takže při větších rodinných sešlostech málokde na stole chybí mísy obložených chlebíčků, na které má každá hospodyně svůj osvědčený recept stejně jako proslulí lahůdkáři.
Dnes se chlebíčkům vrací jejich zašlá sláva. Nejenže se opět používají kvalitní suroviny na jejich obkládání, ale máme i různé druhy chlebů, vek, vyrábějí se mnohem zdravější modifikace, používá se více zeleniny, kalorická majonéza může být nahrazena zdravějšími tvarohovými variantami. Přestože neustále slyšíme od propagátorů zdravé výživy, že konzumace této lahůdky je nezdravá, že se jí máme vyvarovat, všichni máme zkušenost, že právě ty nejkaloričtější a nejméně zdravé varianty jsou chuťově nejlepší a málokdo se může pochlubit tím, že by si občas nezahřešil a chlebíček, třeba právě ten se salátem a debrecínkou, si nekoupil. Vždyť se na nás z chladících pultů přímo smějí. Tak neváhejte a dobrou chuť, vždyť to není každý den !
