Radek Jaroš, český horolezec a autor knih o horolezectví si během svých výstupů šahá na samé dno svých sil. Jako 15. člověk na světě zdolal všech 14 osmitisícovek a získal tak Korunu Himaláje.
Jeho výstupy absolvuje bez kyslíkových přístrojů a pomoci horských nosičů. „Když najdeme sílu a odvahu, radost se brzy dostaví“ říká horolezec, který se díky nedávno vydané studii Joynomics od amerického psychologa Matta Killingswortha, zamyslel nad tím, jak žít, abychom se ze života opravdu radovali.
Proč jste se rozhodl zdolávat hory? Je to nějaká forma adrenalinu? Každý jiný by si vybral jinou formu fyzické aktivity.
Hory mě přitahovaly od malička. Před nimi jsem dělal vrcholový sport. K horolezectví jsem se dostal poměrně pozdě. Bylo mi kolem 18 let. Ze všech sportovních disciplín, které jsem si za celý život vyzkoušel, jsem se v horolezectví cítil nejlíp. Adrenalin v tomto případě určitě patří k těm faktorům, které Vás nejvíc baví. Základem je, že dělám věci, které mě baví a přinášejí radost.
Dokážete definovat pojem radost?
Nejsem si jistý, zda radost dokáži definovat. S čím jsem si však jistý, že naše radost se přenáší na druhé a naopak. Pokud mám radost, má radost i naše okolí a přitahujeme pozitivní lidi. A to samozřejmě platí i naopak.
Co si myslíte o současné lidské radosti? Myslíte si, že se dokážeme radovat bez úmyslu?
Bohužel musím konstatovat, že u nás se všichni málo smějeme. Opravdu nevím čím to je, ale když se vracím ze světa zpět do České republiky, hned mě to praští do očí. Odnaučili jsme se radovat z maličkostí. A to je obrovská škoda.
Před nedávnem vydal Johnnie Walker studii radosti a pokroku Joynomics, kde se hodnotí současný lidský postoj k životní radosti a spokojenosti. Co si o studii myslíte? Je to pěkná věc, plná pravdy. Myslím, že to lidé vědí od narození, ale zapomínají na to v honbě za kariérou. A i možná díky tomu, v jaké pohodě si žijeme. Dobře o tom pojednává právě studie Joynomics od amerického psychologa Matta Killingswortha, která dokazuje, že pokud mají lidé radost, jsou produktivnější, lépe spolupracují a jsou i kreativnější.
Je právě radost to, co Vás posouvá při výstupech výš a výš?
Určitě. Nikdo mě do toho nenutí, dělám věci sám a přirozeně. Raduji se z cesty k vrcholu a mám radost z překonávání každých sebemenších dílčích překážek. Místy to bolí, musím přinášet oběti na zdraví, ve vztazích, v rodině i jinde. Ale základem je, že dělám věci, které mě baví a přinášejí radost.
Co Vás vlastně ke všem výstupům motivovalo?
Právě ta radost a touha splnit si své sny a cíle. Navíc, jak jsem postupem času začal psát knihy, vydávat kalendáře a organizovat přednášky, zjistil jsem podle následné odezvy, že motivuji i jiné. Když vidíte na přednášce 300 usměvavých lidí, kteří mají radost a těší se, že se vydají na dobrodružnou cestu stejně jako já, tato myšlenka Vás naprosto nabíjí. Nejen mě, ale i je to posunuje dál.
Kde berete energii neustále jít dál a dál, překonávat sám sebe a okolní překážky?
Pokud někoho něco baví a naplňuje, nejde o žádnou velkou věc. Na druhou stranu, co může být pro některé z nás problém, je ta oběť, kterou během plnění svých snů je nutné přinést. Mám to štěstí, že si svojí „prací“ plním sny. Je pravda, že jsem musel překonávat různé překážky. Nedostatek peněz, čas, fyzička, zranění, počasí. Ale jak se říká, kde je vůle, tam je cesta.
Kdy jste se v životě nejvíc bál? Je právě strach to, co nám brání v lidské radosti?
Bál jsem se nespočetněkrát. Strach patří nejen k lezení, ale i k běžným každodenním činnostem. Náš strach by měl být pojistkou proti nesmyslnému riskování. Tato pojistka musí být však úměrná, aby člověka neochromovala a nebránila mu v přirozeném jednání.
Jak se psychicky připravujete na svoji výpravu?
Nijak. Vím, co chci a kam mířím. Lidská vůle může být natolik silným médiem, že nás dokáže pozitivně a s radostí nabudit k plnění našich vysněných cílů.
Jaký je to pocit zdolat osmitisícovku? Jak se cítíte „tam nahoře“? Dokážete mít po takové dřině ještě vůbec radost z výstupu?
Většinou první, co člověka nahoře napadne, je, že konečně už nemusí dál. Většinou je vyčerpání tak obrovské, že radost se dostavuje až po konci výpravy. Musí. Cílem nesmí být vrchol, cílem je návrat. Díky tomu, že jsem si toto uvědomoval, ještě pořád jsem mezi živými. Díky tomu jsem se stal teprve patnáctým člověkem na světě, který stál na všech osmitisícovkách. Bylo spousta horolezců, kteří byli lepší a silnější, ale zůstali v horách. Radost je právě to, co Vás posouvá dál. Až do konce výpravy, kdy ji teprve opravdu naplno pocítíte. Podobný významem je i poselství mé oblíbené whisky Johnnie Walker a musím s nimi souhlasit.
Proč nepoužíváte kyslíkový přístroj? Je to způsob, jak si svoji cestu na vrchol ztěžujete?
Kyslík je v dnešní době pro turisty. Bez něj jde o vyrovnaný souboj mezi mnou a horou. Použití kyslíku je něco, jako jet Tou de France na motorce.
Šáhl jste si při výstupu někdy tak na dno, že jste to chtěl všechno zabalit?
Několikrát. Spousta expedic skončila na dohled vrcholu. Zabalil jsem to. Ale v obrovské nadmořské výšce, kde se člověk pohybuje na hranici života a smrti – a to není literární obrat, ale skutečnost - je důležité najít odvahu se vrátit. Hrdinů jsou plné hřbitovy. A neúspěch beru jako velkou výzvu. Myslím, že neúspěch je pro mě motivace. Pro příští cíle.
Horu K2 jste zdolal až na pátý pokus. Co se Vám honilo hlavou, když se Vám výstup čtyřikrát nepovedl? Co Vás donutilo to nevzdat? Je to právě ta radost, která Vám dává sílu jít dál?
Když jsem musel třikrát expedici vzdát pro nepřízeň počasí, moc radosti jsem nepociťoval. Ani když jeden rok moji cestu ukončilo zranění. Rozdrtil jsem si prst. Ale vždycky jsem se na další expedici těšil a užíval jsem si ji. Nikdy, a to jsme na K2 zažívali kolikrát peklo, jsem té hoře nenadával. Pokud Vás totiž podvědomě něco štve a nadáváte na to, nejen že to Vaši vůli strhává, ale o to hůř ze sebe a ze svých činů dokážete mít radost. Ne nadarmo se říká „S chutí do toho, půl je hotovo“.
Každý z nás v každodenním životě bojuje s problémem nebo nějakou překážkou. Vy při výstupech bojujete jinak – ne se společenskou kritikou, přetvářkou a honbou za penězi, ale sám se sebou. Jak nahlížíte na společenské a existencionální problémy svého okolí? Nepřijdou Vám malicherné?
Abych zase nebyl mravokárce a filozof. Ale je pravda, že boj, kolikrát i o život, šáhnutí si na dno, které občas v horách vedeme, donutí člověka k jinému pohledu na svět. Materiálnímu i duchovnímu. Často v horách řešíme překážky, které nikdo z Vašeho běžného okolí nikdy neřešil. Tato zkušenost Váš pohled na každodenní problémy jen zjednoduší. V běžném životě pak máte chuť řešit jen ty podstatné věci. Což, upřímně, kolikrát bohužel nejde. Vezměte si život lidí v podhůří. Podmínky, v jakých tam lidé žili nebo žijí. Chudoba, dřina, hygiena, zdravotnictví… Avšak oni jsou neustále vysmátí a šťastní. Jednou jsem vzal svoji dceru na expedici. Když viděla ty šťastné děti, bosé, s nudlí u nosu, ve věku tří let starající se o své roční sourozence, řekla: „ Proč jste nás sem neposlali na převýchovu!“
Během výlezu na Vás působí neustále vnější okolní vlivy – zima, mráz, vánice, únava apod. Občas nám stačí k naší osobní nespokojenosti, že se ráno probudíme a prší. Jak se dokážete od těchto vlivů oprostit?
Protože vím, že jednou bude slunce zase svítit. Svět je složen z kontrastů a protikladů. Vlastně jen díky nim víme, že existuje opačný pól, tedy opačný pocit. Pravdou je, že donutit se ráno vstát do -20 °C, dvě hodiny roztápět sníh na vařiči, obléct se v miniaturním prostoru v minimálním množství kyslíku a vyrazit do vichřice, Vám radost jen tak neudělá. Ale když k tomu najdeme tu sílu a odvahu, radost se dostaví. A i když ráno prší, tak je to taky krásné. Neuschnou stromy, bude všude spousta květin a zeleně. Všechno má svoje kouzlo. Na všechno se dá nahlížet z různých úhlů a i z nepříjemných věcí si vybírat ty, které jsou pozitivní a přináší nám radost.
Předpokládám, že pro Vás nějaká forma peněžního bohatství nehraje v životě vůbec žádnou roli. Během výstupu si musíte vystačit opravdu s málem. Jaký máte názor na neustálou lidskou honbu za penězi?
Ale hraje. To bych byl neupřímný. Snažím se zabezpečit sebe a svoje děti. Vydělávám peníze jako každý jiný smrtelník. Bez nich bych nikdy nemohl své sny realizovat. Mě peníze osvobozují. Obdivuji lidi, kteří dokáží peníze vydělat a potom je darovat na dobré účely. Každý máme tu hranici jinde. Co mi přijde naprosto nesmyslné, zemřít a mít na kontě miliony, které stejně naši pozůstalí utratí do posledního halíře. Každý si svoji cestu má prošlapat sám a o co je těžší, o to nás naplní větší radostí a poznáním.
Přišel jste při jednom z výstupu o prsty na noze. Málokdo z nás by se přes tento fakt přenesl. Začal jste se učit znova chodit a pokračoval dál ve svém snu překonat 14 osmitisícovek. Je právě radost a překonávání svých hranic to, co Vás donutilo vstát z postele?
Určitě. Když se nad věcí zamýšlím, nikdy jsem nepochyboval, že budu pokračovat dál. Během dvou let jsem sice absolvoval sedm operací, převážně amputací prstů na nohou. A aby nebylo všech problémů málo, do toho mě pokousal pes a já musel být další měsíc o berlích. Avšak co mne po celou dobu rekonvalescence drželo nad vodou, byly pozitivní myšlenky a radost z dalších budoucích výstupů. I přes vážnost mého zranění, pořád jsem plánoval jak, kdy a s kým vyrazím na další expedici.
Zdolal jste Korunu Himaláje. Co plánujete dál? Nebo už máte dost zdolávání sebe samotného? Nebo právě šahání si na dno je to, co Vám přináší radost a smysl žít? Chystám se za Korunou světa - nejvyšší vrcholy všech světadílů. Začnu Severní Amerikou a Evropou. Na Elbrus chci jet 3 000 km na kole. Sportovcům často přináší radost, pokud si šáhnou na své vlastní dno. Často chtějí, aby to dno bylo co nejhlubší.
