Cesty těchto hledačů pokladů stále ještě směřovaly spíše do Jižní Ameriky, o níž se vyprávěly neuvěřitelné zkazky a někteří jejich vypravěči byli schopni i část své kořisti ukázat.
Vysvětlení této skutečnosti je však prozaičtější. Zájemců o zlato bylo velké množství a netrpěli falešným útlocitem, vraždy a násilí zde byly na denním pořádku. Evropané také nebyli zvyklí na drsné přírodní podmínky, které jim přinášely mnohá nebezpečí a nemoci. Nově příchozí nebyli dostatečně vybaveni a připraveni na dlouhý pobyt a nečekané těžkosti a domorodé obyvatelstvo již bylo vyléčeno z nezištné pomoci bílým dobyvatelům. V neposlední řadě nebyla mořeplavba na tak bezpečné úrovni jako dnes a ztroskotání, zvláště když byly lodě přetíženy nakradeným zlatem nebo jiným majetkem, nebylo nic mimořádného.
Přesto snahy o nalezení zlatého pokladu pokračovaly i v osvíceném 20. století. Snad nejvíce času věnoval nalezení pokladu připraveného k vysvobození vládce Inků Atahualpy švédský cestovatel Rolf Blomberg. Procestoval za tímto účelem obrovské území v nepředstavitelných podmínkách. Přesto se ze svých výprav vracel bez pokladu. I když se na území, které bylo v některých materiálech označeno jako úkryt, několikrát vrátil, nikdy nic nenalezl.
Také v novinách se každou chvíli objevila zpráva, že poklad byl nalezen, ale vždy se ukázalo, že se jedná o planý poplach.
Snad o žádném pokladu se nepsalo tolik, jako o pokladu Inků v Eldorádu a žádný poklad nestál tolik krve a lidských životů. Dnes už těžko zjistíme, co z toho je pravda, co polopravda a co čirý mýtus. Jediná známá pravda je, že nikdo v Jižní Americe neuloupil tolik zlata jako Španělé, ale ani jediný jeho gram nepochází ze slavného pokladu.
Bájné Eldorádo nebylo tedy nikdy nalezeno, ale přesto i dnes žijí lidé, kteří jsou o jeho existenci přesvědčeni a jsou ochotni se vydat poklad hledat.
Foto © Depositphotos.com/netfals
