Ten začal na minutu přesně podle plánu a hned na úvod byla vytažena první skladba z nové desky „One Thousand Fires“, na níž okamžitě navázala „Pale Fire“, zřejmě, aby měl start koncertu pořádný zážeh. Ale to by měl i bez ohňů v názvech, protože FATES WARNING fungovali od první noty jako perfektně seřízený orloj. Ray Alder si sice stěžoval, že asi vypil moc kafe a necítí se nejlíp, ale zpívalo mu to obdivuhodně. I když to z desek nemusí být tak patrné, mnoho skladeb FATES WARNING disponuje neuvěřitelným groovem, například dvě časti ságy „A Pleasant Shade of Grey“, které toho večera zazněly.
Zrovna to jsou momenty, kdy se kapela může opřít o všestranného baskytaristu Joeye Veru, který má opravdu daleko do chladného progresivního hráče a hází to s ním na pódiu při každém brnknutí na tlusté struny. Kytarovým partnerem mozku FATES WARNING, Jima Matheose, byl opět živý záskok Michael Abdow, nesmírně šikovný kytarista, kterému byla svěřena spousta sólových partů. Samostatnou kapitolou, o které by se daly psát romány, je Bobby Jarzombek, který předvedl pestrou a přitom dynamickou hru. Když bubeník umí, není třeba žádných sólových exhibic. A Bobby je skutečný Mistr, ostatně nahradit Marka Zondera by nemohl žádný nedouk.
FATES WARNING odehráli neskutečných sedmnáct skladeb za hodinu a půl (tedy takřka bez oddechu) a vděční fandové si jich nakonec ještě jednou vykřičeli a vytleskali na jeden přídavek v podobě „We Only Say Goodbye“ z alba „Parallels“, která původně vůbec neměla být na playlistu. Osobně doufám, že v případě této dlouholeté nedoceněné progresivní jistoty se ještě o definitivní „sbohem“ nejedná a že FATES WARNING brzy ohlásí práce na novém albu a při té příležitosti se k jeho propagaci do střední Evropy vrátí.
