Lidé, kteří golfu příliš nerozumějí se často podivují nad tím, proč jen ten hráč s sebou tahá tolik všelijakých různě tvarovaných holí a proč se o nich tolik mluví.
Vždyť kdyby si vzal jednu tak akorát, tak se trefí také, stejně jako to dělají hráči hokeje. A ti musí ještě k tomu trefit puk v pohybu, tak jaképak fraky. Vždyť to tak bylo vlastně na samém začátku, kdy si hráči hůl vyřezali sami, stejně tak jako si vyrobili míček. Zkušený hráč golfu se vám však zasměje. Už na samém začátku golfové historie hráči přišli na to, že je lépe výrobu náčiní svěřit odborníkům. Jen ti dokáží vyrobit vybavení, které obstojí v soutěži s ostatními a zaručí přesnost a správnou techniku úderu.
Nejstarší záznam o výrobě speciálních golfových holí najdeme v roce 1502. Nechal si je vyrobit král James IV., kterému golf učaroval a zrušil proto jeho zákaz. Sadu holí mu vyrobil William Mayn, který se do té doby zabýval výrobou luků. Král byl tak spokojen, že mistrovi udělil licenci na výrobu holí pro celé království. Materiál na výrobu golfových holí, které musely odolat tvrdým úderům, bylo dřevo z buku, cesmíny či hrušně. Šafty se vyráběly z jasanu nebo ořechového dřeva, nejlépe z ořechu bílého „hickory“. Tento ořech má dřevo velmi odolné, ale také pružné, což zvyšuje jeho cenu. Tyto hole dokáží ovládnout jen skuteční mistři.
Důležitá byla také konstrukční technika, která se stále vylepšovala a byla předmětem letitých experimentů. Hlava hole se často potahovala kůží kvůli zvýšení komprese, někdy se montovaly hlavy kovové či kostěné, které dávali holím větší stabilitu. Výrobci si postupně ověřili, že kované hlavy jsou vhodné pro nejkratší „železa“. Toto označení však zdomácnělo až mnohem později. Vynález gutaperčového míče změnil i vzhled holí, zmizely dlouhé nosy a hlavy dostaly cibulovitý nebo jiný podobný tvar, který se s míčkem lépe vyrovnával. Hole začaly dostávat své názvy, objevovali se další zkušení výrobci, kteří nabízeli novinky. Vývoj golfových holí pokračoval. Z Ameriky přišel na trh nový materiál, dřevo zvané – persimon, které se ukázalo být tvrdší než buk. Hole z tohoto materiálu se dochovaly prakticky až do 80 let minulého století.
Rok 1902 přinesl další novinku - drážkované líce holí, které zvyšují zpětnou rotaci míče (backspin). Ocelové šafty byly legalizovány teprve poté, co jimi hrál princ z Walesu na Old Course v St. Andrews v roce 1929. Vysoká nabídka různých holí přinutila organizátory k úpravě pravidel, podle kterých se mohla hrát maximálně se 14 holemi. To zapříčinilo také nové označení, kdy se hole začaly číslovat a upustilo se od původních názvů. Po druhé světové válce se vynořily na trhu nové, syntetické materiály, které výrobu zdokonalily, ale také významně zlevnily. Přesto je ještě hodně profesionálů, kteří uznávají osvědčenější materiály zejména na hlavy holí. Posledním trendem jsou hlavy z titanu, ale ceny těchto nejmodernějších výstřelků nejsou právě nízké a každý si je nemůže dovolit.
Golfové hole vyrobené starými mistry se však staly cennými trofejemi a hledanými starožitnostmi, kterými se sice nehraje, ale na trhu mají velkou cenu a jejich majitelé si jich považují. Jejich ceny jsou srovnatelné se současnými nejdražšími výrobky a někdy je i převýší. Pokud se však budeme bavit o vybavení mezi pravověrnými hráči golfu zejména z ciziny, můžeme se dostat do problémů a způsobit fau-pax. Měli bychom si uvědomit, že slovo „hole“ znamená v angličtině „jamka“. Má-li však Angličan na mysli onu jamku uprostřed greenu, nazve ji „cup“. Slovo „hole“ použije jako název pro celou dráhu od odpaliště k jamkovišti, čemuž my říkáme opět „jamka“. Jak je vidět, nemáme se co učit jen ve hře, použitém vybavení, oblečení a chování, ale také v terminologii.
