Projekt Poslední kousek se neobyčejným způsobem snaží zjistit, jak moc jsou lidé v České republice ochotni se dělit s druhými. Ambasador Posledního kousku, běžec Jiří Gruntorád, se vydal tuto skutečnost ověřit. Rozhodl se během tří týdnů uběhnout 700 km napříč naší zemí. Na své cestě se chystá vyzývat všechny lidi, aby mu nabízeli pomoc a umožnili mu se tak dostat včas do cíle. V něm se chce podělit o poslední kousek čokolády, který je tím nejcennějším z celé tabulky, se svým bratrem. Poděkovat mu tak za to, že mu byl oporou v těch nejtěžších chvílích.
Dalibor Gondík Jirku podpořil tím, že s ním zdolal první úsek trasy úvodního dne. Ještě před startem se však podělil o své názory na sdílnost Čechů nebo třeba o to, kdo je jeho běžeckým a životním vzorem.
Dalibore, nemůžu se nezeptat, jak jste se dostal k běhání?
Asi ve 40 letech na mě přišla jakási krize, tak jako to asi běžně u mužů v tomto věku bývá. A nejen u nich. Svou životní a tak trochu filozofickou krizi jsem se rozhodl vyběhat. Po zhruba třech týdnech jsem se všech svých chmur zbavil, ale běhání se mě už nepustilo. Stalo se mou láskou na celý život.
Co pro vás běh vlastně znamená?
Je to pro mě zábava. Taky mi přináší hodinu a půl každý den, kdy mohu být sám, přemýšlet o všem možném a srovnat si své myšlenky. Běháním si také trénuji svou vůli. Opravdu běhám každý den, i když se mi nechce.
Držíte si třeba nějaké minimum, které pravidelně běháte?
Snažím si udržet přibližně 300 až 350 km měsíčně.
Máte nějaké běžecké cíle? Mety, kterých chcete dosáhnout, závody, které plánujete uběhnout?
Ze začátku jsem běhal bez jakýchkoliv cílů. To platilo do doby, než mě můj kamarád přihlásil na první půlmaratón. Od té doby mě závody opravdu chytly. Loni jsem běžel několik půlmaratónů ale i kratších závodů, většinou spíše po rovinkách. Na ty tzv. „trailové“ moc nejsem. Jeden velký cíl už jsem si splnil. Chtěl jsem uběhnout půlmaratón pod hodinu a půl, což se mi povedlo. Nedávno jsem pak běžel štafetový závod, kterého se účastnili i známí čeští sportovci. Před startem jsem si řekl, že by bylo fajn ho zvládnout pod 40 min. Tento limit mi nakonec těsně unikl o pouhé 2 sekundy! Doufám, že se mi to ještě v budoucnu podaří pod těch čtyřicet dát.
Máte nějaký běžecký vzor? Tak jako třeba Jirka Gruntorád, který vzhlíží k smyšlené postavě Forresta Gumpa?
Díky poměrně jednoduchému běžeckému plánu, který jsem si udělal, jsem se dostal k naší nejstarší, ale stále skvělé kaskadérce Hance Dvorské. Ta se stala mým vzorem, a to nejen běžeckým. Chodíme spolu pravidelně běhat a při mém posledním závodu mi u trati velmi hlasitě fandila.
Proč jste se rozhodl zapojit do projektu Poslední kousek?
Tak za prvé musím říct, že mé rozhodování trvalo asi minutu. Velmi se mi totiž líbí už samotný nápad, na kterém je celý projekt postaven. Já sám velmi rád pomáhám druhým, je to určitý smysl mého života. Lidé by se měli podporovat za všech okolností. Ať se děje, co se děje. Třeba já jsem naposledy pomohl jednomu pánovi vyjet z parkovacího místa do hustého provozu. Je to pro mě naprosto přirozená a automatická věc, nad kterou ani nemusím přemýšlet. A Jirkovi obrovsky fandím, aby mu vyšlo vše, co si naplánoval. Už těch 700 km za daný čas je opravdu neuvěřitelných. Sám si to nedokážu vůbec představit.
Vy sám Jirku podpoříte tím, že s ním poběžíte první úsek jeho úvodního dne. Čím je tato trasa vedoucí až na Karlštejn specifická?
Vede přes krásné Prokopské údolí, kam já sám chodím pravidelně běhat. Specifická je určitě v tom, že prakticky celou dobu se běží do kopce. Až na Karlštejn je to jedno stoupání za druhým. A to bude dost bolet.
S kým byste se vy rozdělil o poslední kousek čokolády tak, jako to udělá běžec Jirka v tomto projektu?
Samozřejmě vedle manželky, syna a celé rodiny by to byl první člověk, kterého bych v daný moment uviděl. Obzvlášť pokud by jej opravdu potřeboval.
Co si myslíte o sdílnosti lidí v České republice?
Na první pohled jsme tak trochu „bubáci“, kteří pořád koukají do země a nevšímají si svého okolí. Já však vyznávám tzv. „nákazu úsměvem“, nejen při běhu ale i při chůzi. Dívám se kolemjdoucím lidem do očí a usmívám se na ně. Z 95 % každý z těchto bubáků nakonec povolí a usměje se také. Tím, že mi úsměv vrátí, už podle mě prokáže svou sdílnost. A jsem přesvědčen o tom, že pokud by existoval žebříček sdílnosti všech zemí na světě, tak se umístíme na předních příčkách. I když se to možná na první pohled nezdá.
Takže jste přesvědčen o tom, že lidé budou Jirkovi na jeho cestě nabízet pomoc?
Tak to je jasné! Když uvidí, že je v nějaké krizi a potřebuje pomoc, tak mu ji nabídnou. Umožní mu u sebe přespat, nabídnou mu něco k snědku, vyperou mu oblečení apod. Jsem o tom stoprocentně přesvědčen.
Dalibor se k Jirkovi ještě připojí 20. 5., aby mu pomohl zdolat náročnou trasu na severu Čech. Nabídněte mu svou pomoc i vy! Více na http://www.poslednikousek.cz
