Jak ale nikdy není nic jistého, tak se vyrojily spekulace, že to mohlo být i jinak a jindy. Objevují se i různé teze, a to například, že gin se pil už během války, kdy si ho dávali vojáci, aby se uklidnili. Ať už to bylo jakkoliv, dnes prostě gin máme a rádi ho pijeme.
Ginu rozeznáváme několik různých druhů a v překladu jeho název znamená jalovec. Základem výroby gimnu je destilace fermentovaného obilí. Klasický gin se označuje střední silou, celkově by měl mít minimálně třicet procent obsahu alkoholu, ale často se stává, že je to až na šedesáti osmi procentech. Do ginu se také přidávají i bylinky, a také přírodní aromatické látky, které musí být navíc neutrální. Právě použitými bylinkami se jednotlivé druhy liší.
V Londýně se například gin dělá ještě trošku jinak. Tam se gin získává z ethanolu, ale ten musí být zemědělského původu. Co se týká methanolu, tak v tomhle případě je povoleno, ovšem pouze v anglickém hlavním městě, pět gramů na hektolitr, ale pouze stoprocentní lihoviny. V Evropské unii je to ještě trochu jiné, protože tam musí být gin v poměru alkoholu třicet sedm a půl procent. Ve Spojených státech amerických, je to zase jiné, tady se jedná o rovných čtyřicet procent.
Asi si někdo říká, jak se to pozná a kde je jistota. Tu nemáte ovšem nikdy a konzumenti si musí svůj nápoj zvolit podle chuti a deklarací výrobce. Gin mnozí nemají rádi čistý, ale jako součást koktejlů, například Fallen Angel, v překladu Padlý anděl, což je v souvislosti s alkoholem trochu paradox, který ovšem ukazuje, kam nás přílišná konzumace může zavést. V tomhle typu koktejlu se smíchá gin, pak krém na bázi korsické máty, k tomu angostury, což je hořký likér připravený z alkoholu, bylinek a koření, no a nakonec citronová nebo limetková šťáva.
Foto © Depositphotos.com/a41cats
