Tvoje malby často odkazují k populární kultuře. Jak k sobě pasuje pop a umění?
Součástí toho, co dělám, je změna kontextu - ta se děje i v popkultuře. Zanedlouho se ve Dvořák Sec Gallery koná kolektivní výstava, která se jmenuje Art on Paper. Použil jsem pro ní koláž popkulturních ikon. Je tam třeba postavička z Lega nebo rapper Tupac, který je už dvacet pět let mrtvý a dnešní teenageři ho znají už jen z triček prodávaných v tržnicích. To je podobné jako s punkovou kapelou The Ramones - jejich logo se objevilo na tričkách, mladí to nosí, ale vůbec netuší, o koho vlastně jde. Je komické, jak se všechno recykluje.
Jak se dnes umělec udržuje v kontaktu se svým publikem?
Každodenní prací - třeba na sociálních sítích, kterou si dělám sám, pokud mi s ní nepomáhá třeba galerie. Baví mě - zajímají mě reakce. Aktivně používám Instagram nebo Facebook. Vybudovat si fanouškovskou základnu je dneska důležité - bez lidí, kteří vás podporují, to nejde. Zároveň si myslím, že se nedá všechno vyřešit na zdi Facebooku - radši odpovídám na zprávy a emaily. Nemám rád rychlodiskuze pod příspěvky. Jsem radši, když mi někde napíše obsáhle, ale přímo. Rád odepisuju na každý dotaz nebo kritiku, nečekám jen na stovky lajků.
Boty adidas Originals ZX 850, zakoupíte na http://www.a3sport.cz/originalszx
Spolupracuješ dlouhodobě s adidas Originals. Kdy sis pořídil první adidasky?
Jsem z generace Husákových dětí - žil jsem v prostředí, kde byl adidas výjimečná věc. Měl jsem výhodu, že moje maminka byla stevardka u ČSA a pravidelně mi vozila věci ze Západu. První věc od adidasu byly kraťasy na tenis. Nastoupil jsem na trénink a trenér, zakomplexovaný a neúspěšný tenista, celou dobu neřešil nic jiného, než že sice hraju blbě, ale hlavně že mám trenky adidas. Fór byl v tom, že máma je koupila z čistě praktických důvodů ve výprodeji, takže byly srovnatelně drahé jako spartakiádní trenýrky. Jen hezčí a nesrovnatelně kvalitnější. A na začátku devadesátých let jsem pak dostal zateplenou šusťákovou bundu. Nosil jsem jí dobrých sedm let. Nakonec skončila jako bunda na malování a pořád ji mám.
Máš k adidasu nějaký zvláštní vztah?
Klíčový moment pro mě byl návrat adidas Originals na trh: starší modely a původní podoba loga s trojlístkem. Celá devadesátá léta se soustředili na věci pro aktivní sportovce, ale s Originals začali recyklovat původní věci ze sedmdesátých a osmdesátých let - podobně jako se to děje v módě. Důkazem jsou třeba boty ZX, které mám rád od začátku. Jsou kultovní. Pamatuju si je jako dítě. A jsem rád, že modelů ZX je zrovna letos takové množství. Ale důvod, proč mě adidas baví jako značka, je jeho spojení se spoustou důležitých lidí z historie i současnosti pouliční kultury. Třeba bez původních vizuálů Run-DMC si ty dnešní nelze představit - neexistovaly by. Počátky hip hopu nebo break dance jsou s adidasem úzce spojené. A dneska jsou to třeba Pharell Williams a Kanye West - oba dva obdivuju a baví mě jejich tvorba. To všechno je pro mě důkaz, že adidas má koule a svoje místo na trhu.
Začínal jsi u graffiti, ale dnes máš mnohem širší záběr. Co všechno děláš?
Mám víc cest. Krom malby akrylem na plátno kombinuju malbu se sítotiskem, vytvářím rytiny do alobalu, tisknu lepidlem se třpytkami a vytvářím objekty a sochy. Na ty ale v podstatě nesáhnu - vymyslím je, naskicuju, stanovím měřítko a vyberu si nejvhodnějšího člověka pro výrobu. A během ní pak dojíždím do ateliéru a proces řídím.
Boty adidas Originals ZX 850, zakoupíte na http://www.a3sport.cz/originalszx
Takže je možné tvořit od stolu?
Nejzajímavější a nejrelevantnější umělci dnes často na plátno ani nesáhnou - dělají to za ně jejich asistenti. Netýká se to jen lidí ze zahraničí, ale i českých emigrantů jako je Jiří George Dokoupil. Fyzicky se tvorbou zabývají, spoustu technik musí dělat sami, ale vyvinou třeba i takovou, kterou za ně může dělat asistent, a oni pouze řídí projekt. Doba je rychlá a čas je omezený.
Hodně teď koketuju s oblastí objektů a soch, ale bez člověka, který je v tom oboru zběhlý, něco takového nezvládnu - nemám čas se učit pracovat s laminátem. Mám vizi, vím, jak má objekt vypadat, a najdu člověka, který ho dokáže vyrobit.
Je dnes tvůj přechod z ulice a veřejného prostoru do galerie dokončený?
Klasické graffiti je za mnou - ne že bych vyrostl, jak by si přála třeba moje maminka, ale spíš není čas. Určitě se ale nechci vzdát tvorby muralů - velkoplošných fasádních maleb. Dělám nejen venku, ale i v interiérech.
Je v Praze prostor, který bys rád výtvarně ztvárnil?
Pár jich je, ale neprozradím je - kvůli konkurenci. Od roku 1993 jsem maloval graffiti - prošel jsem si městem bez plakátů, samolepek, reklamy na tramvajích a metru. Nikde nic krom graffiti. Jako writer musíš hodně přemýšlet, kam ho umístit, aby to bylo chytré a viditelné. Dneska devadesát procent takových ploch zabírají reklamy - agentury začaly přemýšlet úplně stejně jako writeři, nebo jim graffiti to místo ukázalo.
Kam saháš pro inspiraci?
Inspiruje mě současný stav světa. Když půjdu úplně na dřeň: jdu do hypermarketu a tam vedle zimních pneumatik prodávají rohlíky - to mi přijde naprosto bizarní. Baví mě formy věcí, které firmy dokážou vymyslet, aby lidi zaujaly. V mojí práci je samozřejmě část ironie a sarkazmu, ale na druhou stranu jsem i já součástí téhle civilizace, která to všechno vymýšlí. A pak jsem vždycky sahal do historie - mám rád staré filmy, hodně mě inspirují umělci šedesátých let a autoři pop-artu, i když nemluvím jen o Warholovi, ten tvoří jenom vrcholek ledovce.
Musí být umění srozumitelné?
Většina umělců řekne, že ne, protože očekávají, že umění bude stimulovat tvoje mozkové buňky k tomu, abys přemýšlel o tom, co chtělo být řečeno. Já nejsem příznivcem umění pro umění - na mojí tvorbě je to vidět. Přesto ale potřebuje přemýšlejícího diváka. Společnost je hodně otupělá a unavená, zanesená dobou a životem. Jsem rád za každého diváka, který je ochotný přemýšlet. Pokud si do mojí práce bude dosazovat vlastní interpretace, budu mít jenom radost.
