Kořeny sportovního lezení leží v dobách, kdy se zraky horolezců přestaly upínat k horským vrcholům, a horolezci začali dobývat sice nižší, mnohdy však daleko obtížněji dosažitelné skalní útvary.
Sportovní lezení začalo nabývat významu v sedmdesátých letech, kdy američtí lezci začali shledávat volné lezení jako nejpřirozenější druh horolezectví. Jedním z prvních sportovních lezců, kteří pojali lezení jako životní styl byl John Gill.
Volné lezení je horolezecký styl, při kterém se využívá pouze přirozeného povrchu skály a síly lezce. Je protikladem technického lezení, kdy lezec využívá umělé pomůcky (například se drží za skoby, stoupá do žebříčků, pomáhá si přítahem za lano a podobně). Zvláštním stylem volného lezení je lezení zcela bez jištění - sólové lezení. To je někdy s volným lezením nesprávně zaměňováno.
Nejpopulárnějším druhem volného lezení je v dnešní době sportovní lezení a je v současnosti obecně považováno za šetrnější ke skále a sportovně hodnotnější než lezení s umělými pomůckami. Ideou volného lezení je čisté spojení lidské pohyblivosti s neměnným terénem. Při volném lezení se k postupu využívá pouze přirozených terénních tvarů. Do terénu se nesmí připevňovat žádné technické zařízení za účelem usnadnění postupu vzhůru proti zemské gravitaci. Pouze na sněhu, ledu a v mixech jsou akceptovány cepíny a mačky. Jinak ostatní technické zařízení umístěné v terénu smí být použito pouze k jištění proti pádu.
Přirozeně nejvíce se při lezení využívají ruce a nohy. Místa na skále, které skýtají oporu pro ruce se nazývají chyty, pro nohy stupy. Leze se však celým tělem a proto se v určitých situacích do lezení zapojí koleno nohy, lokty, trup těla, z něj především záda. V zoufalých situacích se může zapojit i hlava, brada, zadek, ale děje-li se tak často, jsou to už příznaky toho, že něco není v pořádku a takříkajíc meleme z posledního. Správný lezec leze nejprve očima. To znamená, že si ponejprv skálu nad sebou dobře prohlédne, a rozmyslí si svůj další postup. Klade to značné nároky na fantazii, což je vlastnost, která horolezci nesmí chybět.
Při lezení se zbytečně netiskneme předklonem ke skále, ani není dobré natahovat neustále ruce při uchopování chytů do úplného vzpažení. Rukama je dobré pracovat ve výši očí, trup a nohy z bočního profilu udržovat ve svislici, tak aby těžiště těla bylo nad nohama a stupy byly plně zatížené. Protože člověk má čtyři končetiny, docílí při postupu nejvyšší stability tak, že třemi končetinami je v kontaktu se skálou, a čtvrtou, volnou končetinou, vykonává postup. Tomu se říká „pravidlo tří pevných bodů“. Někdy je však rozložení chytů a stupů na skále natolik nepříznivé, že musíme některý kontakt se skálou vynechat a mít jen dva pevné body, v extrémní situaci dokonce jen jeden. Pokud nám kontakt se skálou zabezpečuje stabilní polohu, hovoříme o tzv. statickém lezení.
Jeho protikladem je dynamické lezení, při kterém lezec realizuje skok, prudký pohyb, který ho má donést k dalšímu chytu nebo stupu. Každopádně, chceme-li provést dynamický krok, musí vycházet ze statické polohy, abychom se byli schopni vůbec odrazit. Sice i v průběhu dynamického skoku může být určitý kontakt se skálou, ale není to kontakt, který by nás na skále držel. V případě, že nám dynamický krok při lezení nevyjde, následuje neodkladně pád. Proto je dynamické lezení doménou především zkušených lezců.
Volné lezení můžeme bez výčitek svědomí zařadit mezi adrenalinové sporty. Vyžaduje dobrou fyzičku, psychickou vyrovnanost, pozornost, soustředění, rozvahu a představivost, mrštnost a obratnost. Napětí, se kterým zdoláváme skálu nám zvedne hladinu adrenalinu často nadoraz, ale je vyváženo pocitem euforie, uvolnění a vítězství, když staneme na jejím vrcholu.
