Dá se to vzdáleně přirovnat ke stylu, jaký měl nechvalně proslulý hendikepovaný běžec Oscar Pistorius. Mnozí by si mohli myslet, že se jedná o čistě americký vynález a kratochvíli, ale není to pravda. Patent vlastní Alexander Böck, z čehož je patrné, že jeho rodným jazykem je němčina.
Ovšem on nebyl první, kdo uvažoval o tom, že by se člověk dal v uvozovkách zrychlit. To bylo mnohem dříve, když se spekulovalo, že rudá armáda by mohla být rychlejší. V současnosti je nejznámější značkou Poweriser. Skákací boty, jak je patrné z názvu, se používají jak ke skákání, tak i k běhu. Skočit se dá až do výšky dvou metrů a běžet se dá až do rychlosti čtyřicet kilometrů za hodinu. Skákací boty nejsou pořád ještě výrobkem, který by se kupoval ve velkém jako třeba kolečkové brusle, což je tak zhruba standardní přirovnání. Nicméně jsou ve světě různé soutěže.
Dokonce jedna z nich - powerbocking - je odvozena od vynálezce patentu. Je vcelku jedno, jak skákací boty vypadají, ale mechanika, když se to tak řekne, je stejná. Je to podobné, jako když si lidé nazouvají snowboard. Chodidlo se upevní do vázání, případně do pásků ze suchého zipu. Nenazouvá se to přímo na holou nohu, nebo na ponožku, ale na botu, jak je zmíněno výše. Ovšem nemůže to být jakákoliv obuv, mělo by se jednat o sportovní obutí. Dále se musí upevnit taková objímka, jenž sahá téměř pod koleno. Drží na takové jakoby podrážce skákací boty.
Je důležité, aby vše bylo pevně spojeno. I když se to někomu možná nezdá, ale skákací boty jako takové, jsou velmi náročnou záležitostí. I když je někdo rekreační sportovec a chtěl by si tuhle věcičku pořídit, by si to nejdřív měl natrénovat jenom skrz chůzi, než začne skákat. Ona už samotná chůze je hodně namáhavá.
