Tádž Mahal je jednou z nejnádhernějších budov, jaké kdy byly postaveny. Bělostný mramor uchovává památku velké lásky. Jedná se o nejslavnější mauzoleum světa, o snad nejslavnější budovu světa. Tadž Mahal se nachází v Severní Indii, na jižním břehu řeky Jamuny u města Ágra.
Jeho silueta je okamžitě rozpoznatelná a je považován za neoficiální symbol Indie. Zakládá se nejen na kráse jeho architektury, na zázračném vyvážení velkoleposti, symetrie a jemnosti,ale také na romantickém příběhu jeho vzniku. Vybudoval jej mughalský císař Šahdžahán – „Král světa“, v 17. století jako památník své nejmilejší manželky, jejíž smrt mu způsobila nepřekonatelný zármutek. Mumtáz Mahal (v překladu Perla paláce) byla jeho druhou manželkou a zemřela při porodu jejich čtrnáctého potomka. Osm dní se král zdržoval bez jídla a pití ve svých komnatách, vyhlásil státní smutek, zakázal hraní na hudební nástroje, nošení pestrých oděvů a šperků a dokonce i používání voňavek a kosmetických přípravků. Přísahal, že na památku své ženy vybuduje nejkrásnější hrobku.
V roce 1632 byla zahájena stavba. O 11 let později dokončili stavitelé centrální budovu. Mauzoleum však tvoří jen jednu část celého komplexu. Ten skládá z geometricky uspořádané zahrady, dvou postranních mešit a vznosné vstupní brány, která je sama významným architektonickým dílem. Exteriér je jedinečně symetrický. Unikátní jsou nádherné mozaiky uvnitř. Centrem interiéru je osmistěnná komora s kenotafy císaře a jeho ženy, obklopená zástěnou z perforovaného mramoru vykládanou drahokamy. Na stavbě pracovalo 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor, který se těžil v lomech vzdálených 300 km od stavby. Další stavební materiály se přepravovaly: malachit z Ruska, karneol z Bagdádu a tyrkys z Persie a Tibetu. Celé láskyplné dílo měla dovršit ještě vlastní hrobka z černého mramoru císaře Šáhdžahana. Hrobka měla být postavena na protějším břehu řeky a můstkem měla být spojena s Tádž Mahalem. Oblouk nad vodou měl symbolizovat lásku, která dokáže přetrvat i po smrti. Ještě před zahájením stavby v roce 1657 však císař onemocněl a o rok později jej zbavil moci jeho syn a Šahdžahana uvěznil. Když v roce 1966 zemřel, byl pohřben v Tádž Mahalu po boku své milované královny.
Stavba začala po pádu mughalské říše v 18. století podléhat zkáze. V 19. století se v něm za britské nadvlády pořádaly oblíbené pikniky a z jeho teras zněla hudba vojenských orchestrů. O obnovu Tádž Mahálu v celé jeho nádheře se zasloužil v letech 1898 – 1905 indický místokrál lord Curzon. Tádž Mahal se stal zhmotnělým symbolem oddanosti muže k ženě.
