Tyto typy filmů, které kina používají, sice nejsou čtyřrozměrné, ale ke klasickému 3D obrazu nabízejí mnoho dalších, jak se dnes říká, vychytávek. Takže si tedy povíme, co to vlastně je to 4D. Tak předně, když půjdete do takového kina, kde tuto v uvozovkách službu nabízejí, tak čekejte mnoho zajímavých efektů.
Takže u této technologie nejčastěji čekejte vibrace, pohyby, prostě převážně jsou to efekty, které mají nějakou souvislost se sedačkami – stříkání vody, foukání větru nebo lechtání na nohou a zádech. Dále už tu máme opravdu skvosty, což může být kouř nebo tzv. přírodní podmínky – blesky a déšť. Jestliže efekty budou působit i na váš nos, to znamená, že něco budete cítit, tak už se dá hovořit o technologii 5D. Ano, kdo to zažil, tak bude nejspíš tvrdit, jaké to je úžasné, krásné a tak dále, ale ve skutečnosti si to mnoho kin nemůže dovolit, protože je to příliš drahá legrace. Dříve se to také využívalo jen v zábavních parcích.
Momentálně je technologie 4D už delší dobu hitem v Asii, koneckonců není se čemu divit, za prvé je to bohatý světadíl a za druhé jsou to technokrati. Nicméně se 4D uchytila i v Mexiku a raketově se šíří i po Spojených státech Amerických. Ale nemyslete si, že 4D je zase taková novinka. Dá se říct, že její začátky spadají do roku 1959, kdy americký režisér William Castle nechal při premiéře svého filmu Dům hrůzy nainstalovat do kina kladkový systém, který v určitém okamžiku nechal nad diváky proletět kostru či kostlivce, jak kdo chce. Během stejného roku uvedl i další film Třaslavec, u kterého zase nechal do sedadel nainstalovat bzučáky, aby více postrašil diváky, jeho filmy byli totiž obvykle horory.
Hned o rok později se použila tzv. čichovize, což je dnešní předchůdce jakoby už zmíněné 5D. Tenkrát se do kinosálu vypustilo více než třicet vůní všech možných druhů, díky nimž měli diváci sugestivnější vnímaní filmu. V Americe při projekci Spy Kids 4D dostali diváci speciální čichací kartičky s čísly, když se to jejich číslo objevilo na plátně, tak si měli čichnout. I tahle, řekněme vymoženost, už je staršího data, poprvé se to objevilo v roce 1981.
Foto © Depositphotos.com/Deklofenak
