Existuje definice lidské radosti?
Otázka se zdá býti možná jednoduchá, ale odpověď je velice složitá. Jako nedokážeme určit přesnou definici lásky, tak těžko budeme definovat pojem radosti. Definovat slovo radost tak, aby oslovilo všechna lidská srdce, je nemožné. Přesto abych nebyl alibista, tak se o to pokusím. Vnímám radost jako stav, při němž je nám z logicky neznámých příčin hezky.
Myslíte si, že s radostí dojde člověk dál a bude úspěšný, nebo je to spíš krev a pot, tedy dřít a dřít?
Důležité je si uvědomit, že v sobě dokážeme vyvolat potěšení a radost. Stavy potěšení jsou pocity, které po určité době vyprchají. Dám příklad. Když si koupíme automobil, vlastníme dům, po několika měsících ta energie, kterou nám toto vlastnictví přineslo, najednou vyprchává. Radost je však nějaký stav, který je v podstatě daleko trvalejší a pevnější. Je to především o pocitu, o seberealizaci, kdy si říkáme: „Mám radost ze života a vlastně nevím proč“. Někde jsem četl, že držitelé Nobelových cen dostali dotazník, aby ohodnotili na škále od 1 do 10 určité parametry toho, co je dovedlo k jejich osobnímu úspěchu. Většina respondentů se shodla na tom, že jim jejich práce musí dělat radost. Pokud chce být člověk se sebou opravdu spokojený, bez radosti to nejde. Dobře o tom pojednává také studie radosti Joynomics od Johnnieho Walkera se kterou se, co se týče důležitosti radosti v našich životech, zcela ztotožňuji. Jde zjednodušeně o to, abychom se zaměřili na vnímání a důležitost radosti v našich životech. To je ten správný motor, který nás posune v životě o kus dál.
Existuje obecné pravidlo, jak jednoduše překonávat životní překážky?
Hledat v nich smysl, respektive najít smysl v jejich překonávání. Pokud za touto bariérou naleznete smysl, který Vaše racio a Vaše srdce přijme, v tu chvíli nezáleží na velikosti překážky, záleží na velikosti smyslu, který vidíte v jejich překonání. Viktor Frankl uvádí ve svých knihách, že například lidé v koncentračních táborech chtěli přežít už jen proto, že jim chodily dopisy od jejich blízkých. Tento smysl je nastartoval ke zvýšené odolnosti, že se jim méně zaněcovaly rány, nevypadávalo tolik zubů, nebyli tolik nemocní jako jiní vězni, kteří ve válce svou rodinu ztratili, tedy i smysl, pro který by chtěli žít. Dalším příkladem může být studium cizích jazyků. Pokud za danou překážkou, v tomto případě naučit se cizí jazyk, vidím velký smysl, protože chci například studovat v zahraničí, díky dalšímu jazyku budu žít život, který chci žít. V tu chvíli je naše motivace k učení se cizího jazyka velmi vysoká. Oproti studentovi, který se cizí jazyk učí kvůli rodičům a tedy jeho motivace a vnitřní smysl jsou velmi nízké.
Za každou překážkou je další překážka…. pokaždé je nějaký cíl, za kterým si člověk jde a ty překážky překonává …
Cestu za dlouhodobým cílem lze vnímat jako neustálé překonávání a plnění nižších cílů, které stojí na cestě k cíli hlavnímu. Já jsem zastánce tzv. asymptotického efektu (asymptota je matematická křivka, která se nikdy nedotkne hranice ideálu). Co to znamená? Když se například sportovec stane mistrem světa, nenechá se uspokojit tím, co získal, ale vnímá to, co „nezískal“. Znamená to, že si je neustále vědom, že po jakémkoliv úspěchu může být ještě lepší. Jedná se o stav jakési spokojené nespokojenosti. Jsem spokojený s tím, čeho jsem doposud dostáhl, ale zároveň si uvědomuji, že mohu být ještě lepší. Kdežto lidé, kteří tento asymptotický efekt nemají, se spokojí s tím, čeho již dosáhli.
Posledním stupněm Maslowovy hierarchie potřeb je seberealizace. Je koučování postup, jak tohoto posledního stupně dosáhnout?
Seberealizace nikdy nemůžete docílit racionálním odůvodněním natož motivací. Pokud dáte někomu o 5 tisíc korun víc, nebude více seberealizován v dané práci, jednoduše řečeno, nebude mít práci o to víc rád. Bude mít rád odměnu, kterou za práci získal. A to je velký rozdíl. Možná se stane, že na určitou dobu začne o trochu víc pracovat, protože dostal pobídku/motiv. Seberealizační složku nevybudíte pomocí racionálních důvodů, neboť vstupem do vyšších pater Maslowovy pyramidy je láska. Na těchto emočních základech vybudovaná seberealizace z dané činnosti plodí v člověku pocit radosti z role, kterou vykonává.
Jaký by měl mít člověk přístup k životu, aby tohoto posledního stupně seberealizace dosáhl?
Nejsem oprávněný k tomu, abych někomu radil, jak se stát seberealizovaným. Z mého pohledu to vnímám tak, že nelze reagovat na okolní svět a na svůj život v něm pouze z hlediska racionálního odůvodnění, ale jak nás nabádá klasik: „Uvědomit si, že nejideálnější cestou do světa seberealizace, je myslet srdcem.“
Myslíte si, že společenské tlaky na dokonalost, přesnost, touha po kariéře brání člověku v lidské radosti?
Tlak na výkon je velkým fenoménem současné doby. Tento fenomén lze těžko odstranit z našich životů, ale je otázkou, jak na něj vnitřně zareagujeme. Ten, kdo se tím nechá pohltit, se může dostávat do stavů pro něj škodlivých a samotnému výkonu neprospívajících, jako je například velký stres, beznaděj, úzkost, v hraničních případech i deprese. Ten, kdo ho vnímá pozitivně a umí s ním pracovat, může z něj v konečném důsledku i těžit.
Existuje přímá úměrnost mezi úspěchem, osobní spokojeností a radostí člověka?
Je otázkou, co si pod slovem úspěch představujete. Já pravý úspěch vnímám jako dosažení určitého cíle, který se dotknul našeho racia (ega), ale i srdce (duše) a byl dosažen cestou, na níž byl jedinec seberealizován. Pak lze o takové úměrnosti hovořit.
Jsou lidé s vyššími příjmy opravdu šťastní, že cítí radost?
Štěstí je z určité části založeno na hmotných, kvantifikovatelných racionálních parametrech úspěchu. Proto nelze říci, že vyšší příjem znamená automaticky větší štěstí. Matka Tereza řekla krásnou větu – „Nezáleží na tom, kolik toho děláme, nýbrž na tom, kolik lásky, kolik opravdovosti a kolik víry vkládáme do svého jednání“. Zde vidíte podmínku emoční vazby. Pěkně to uvedl i americký psycholog a přírodovědec Matt Killingsworth ve studii Joynomics, kde říká: „Lidé někdy uvažují o štěstí jako o něčem vzdáleném, jako o nedostižné výhře, kterou mohou získat až po letech tvrdé dřiny. Spojují si štěstí s konvenčními známkami úspěchu, jako jsou vyšší plat nebo velký dům. Shromažďujeme ale stále více důkazů o tom, že když prožíváme radost už během samotné cesty, úspěch se dostaví s větší pravděpodobností.“
Co aktivně a pasivně ovlivňuje naší životní spokojenost a pocity radosti?
Je to o sebeuvědomění si toho, že nám někdo nahoře ty přesýpací hodiny otočil. Je jen zcela na nás, jak se svým časem naložíme. Tohle všechno je jen o uvědomění si sebe a svého času, který se nám odpočítává. Podívejme se, kolik leží na hřbitovech ideálů, nevyslovených přání, lásek apod. Pořád máme možnost s tím něco udělat. Měli bychom si v životě považovat takového přístupu, abychom z každého dne vytěžili maximum. Až jednou budeme ležet na hřbitově, nevezmeme si s sebou nikoho a nic. Jak jsme na svět přišli sami, tak taky sami odejdeme. Změna našeho vnitřního prostředí díky těmto impulsům může člověka natolik rozproudit, aby nepodléhal těmto materiálním hodnotám, aby nehledal náhražky jenom zvenčí, ale pokusil se postarat o své vnitřní seberealizační složky. Tento přístup nám povšechně velmi chybí. Proto máme problém s celosvětovým indexem radosti, který neustále klesá.
Proč jsme se naučili neustále si na něco stěžovat a nedokážeme být jednoduše šťastní?
Protože hledáme štěstí tam, kde není. Ve vnějším světě. Štěstí se nachází v nás. Je to jakýsi stav našeho vnitřního prostředí a na podkladě tohoto stavu reagujeme na prostředí vnější.
Náš organismus je geneticky předurčen k aktivnímu pohybu. Nepodepisuje se na naší psychice, že jinak naše vrozené vzorce chování jsou potlačovány?
Jednoznačně podepisuje! Je to dáno tím, že se rozšiřuje naše komfortní zóna. Chcete-li, zvyšuje se forma blahobytu, ve které vyrůstáme a žijeme a to nám umožňuje daleko větší možnost volby. Bohužel často volíme špatně. Vždyť nikdo nám přeci nezakazuje, že se nemůžeme hýbat, nikdo nám přeci nezakazuje, že nemůžeme jíst zdravě. Problém je, že je snazší se uvelebit v komfortní zóně blahobytu než z ní vystupovat. Jedná se o jakési, podle mého názoru, špatné pochopení blahobytu.
Jakým způsobem mohou jedinci vystoupit z této komfortní zóny?
Myslím si, že by si každý na sebe měl vypracovat určité pracovní desatero, které je schopen splnit. Na podkladě dodržování těchto pravidel vystupuje z komfortní zóny do tzv. zóny učení. Nad zónou učení je zóna stresu. My bychom měli pracovat v zóně učení. Například, pokud se jednoho dne rozhodnu, že udělám něco pro svou fyzickou kondici, tak musím vystoupit z komfortní zóny a jdu si na 20 minut zaběhat. V té chvíli se vyskytuji v zóně učení. Pokud však přeženu tréninkovou dávku, například bez předchozích zkušeností a poběžím půlmaraton, ocitám se v zóně stresu, která je pro růst člověka z hlediska určitého aspektu (v tomto případě fyzična) škodlivá. Proto je pro nás velmi prospěšné „pohybovat se“ v zóně učení.
